Sometimes

Jednou za 2-3 měsíce jsem zvyklý vkládat sem článek o tom, jak se mi vede. Jako takový deník. Veřejný. Je to fajn, protože se ohlédnu, připomenu si, co jsem zažíval, čím jsem žil a vidím, že jsem nyní o kus dál.

Co červen a červenec? Popíšu to textem písničky od Neffex.

Sometimes I'm all right, sometimes I don´t know.
Sometimes you move up, sometimes you lose track.
But all this ups and downs that life has got me coming right back.

Líbí se mi ta poslední věta. Všechny vzestupy a pády, které život přináší, mě přivádí zpátky (na cestu). Psal jsem o tom v článku I cesta může být cíl, že nevadí, že pár kroků uděláš zpátky. Nevadí, když nějaké dny vynecháš. Důležité je, kam směřuješ dlouhodobě, kam směřuje převládající většina kroků. Naopak tato krátká zastavení mohou přinést nadhled nad situací, novou perspektivu, rozmyšlení se a nový elán. Tyto downs také očišťují. Vždycky, když jsem zažíval náročnější období, tak jsem trochu osekal svůj život od balastu. Věci, ve kterých nevidíš smysl, aktivity, které ti nic neříkají, se právě v náročnějšm období lépe odstřihnou. Tyto downs jsou také skvělým zdrojem motivace. Máš svůj výchozí bod a postupně makáš na zvyšování laťky. Jak je v citátu: Hladový žaludek, prázdná a kapsa a zlomené srdce mohou být ty nejlepší lekce v životě.

Hodně se toho v posledních týdnech událo. Koupil jsem si Archicad a napsal článek o tom, že to byly nejlépe utracené peníze za poslední dobu. Byl jsem v Jizerkách na čundru s rodinou. Byl jsem v Podkrkonoší u širší rodiny pomáhat na statku. Byl jsem v Polsku na kurzu ovládání plachetnice. (Respekt všem námořníkům na moři, vůbec to není snadné ovládat ani na jezeře.) Cestu do Polska jsem absolvoval na kole a zase jsem se zvýšil laťku/vyzkoušel něco nového - dlouhou noční jízdu.

Od posledního článku Na celý život o dubnu a květnu jsem se také dost posunul. Po víc, než půl roce cestě k fire jsem otevřel excel a konfrontoval původní plány s realitou. Můžu říct, že jsem na tom dokonce o chlup lépe, než jsem předpokládal. Daří se mi držet nízké výdaje a víceméně dle plánu pracovat. Víc, než kdy dřív si uvědomuji, jaké obrovské mám štěstí. Žiju svůj sen. Vytvářím si postupně život, jaký jsem vždycky chtěl. Tvrdě makám na své vizi a baví mě to. A přichází i výsledky. Každý den se nejen přibližuji fire, ale hlavně se přibližuji blíž k plnění všech dalších cílů a snů ze seznamu 101 díky budování finanční a tedy i časové rezervy. A samozřejmě také několik cílů už si plním souběžně. Jsem rád, že jsem fire objevil už tak brzy a že mi je dobrým nástrojem. Občas se zaseknu, ale jak jsem psal výše, převládající většina kroků vede, a jsem za to vděčný, vzhůru na horu. 

Ale není to celé jen o té hoře. Je to o té cestě na ni, to zmiňuji stále dokola. Když už zmiňuji výš text z jedné písničku od Neffex, přihodím text z ještě druhé - Inside. 

You better watch out now, I figured something out, what this whole life is about. It´s not the goal it´s the journey, wasted emotion is worry, I will stop being in a hurry and I will just enjoy what I´m doing, keep pushing forward and moving, appreciate the improvement.

Cesta vzhůru, to je to, co nás baví a je skvělé to zažívat a pozorovat.

Pochyby?

Ještě se chci zde zmínit o jednom tématu, nad kterým jsem se v posledních 2 měsících zamyslel. Pochybách o mé cestě ze strany blízkých lidí. Řeknu rovnou, že tyto pochyby mě nevykolejí, nezastavím díky nim. Pro fire hořím, vidím vizi a jsem jí oddaný. Ale je myslím správně se nad tím zamyslet, neignorovat to zcela a baví mě tato témata otevírat. Zapamatoval jsem si dvě pochybnosti:

"Ty teď trávíš nejlepší léta života prací."

Dělám 9 h přes týden a jeden den o víkendu. To je spousta hodin. Co je ale důležitější, jak trávím volný čas. Volný čas mám denně cca od 17 do 22 h a jeden den o víkendu. A využívám ho, zdá se mi, mnohem smysluplněji, než dřív. Chodím pravidelně do posky, píšu, zapisuju si, vzdělávám se a také poznávám nové lidi. Za poslední půlrok jsem byl asi na víc rande, než za zbytek života předtím. Za to tedy vděčím redpillu, ne fire, ale díky fire si více cením svého volného času a má pro mě vyšší hodnotu. Dřív jsem hrál hry, trávil hodiny u youtube a dělal prostě blbosti. K čemu je mít týdně 80 hodin volného času, když smysluplně využitých je jenom 40. Raději budu mít týdně 40 hodin volného času, budu lépe rozmýšlet, jak ho budu trávit a tak z těch 40 hodin bude 30 hodin smysluplně využitých. Lhal bych, kdybych řekl, že vůbec neprokrastinuji, nebo využívám všechen čas efektivně. Ale víc to sleduji. A jsem si vědom, že to není jen díky fire, takhle prostě funguje život pracujícího, že čas lépe využívá, nebo by alespoň měl. Ale tím následováním fire je to znásobené. Tím, že mám vizi, sen a týdenní cíle, si více hlídám, čemu čas věnuji. Možná trávím spoustu času prací, ale trávím i spoustu času jinými aktivitami. Nejlepší léta života? Nejlepší léta života jsou teď. Ale budou teď i za deset let, i za 30 let. Nikdy nebudou lepší léta života, než teď a to bude podle mě platit vždy. Nebo snad máte pocit že toho teď musíte co nejvíc stihnout, co nejvíc zemí navštívit, na co nejvíc party zapařit, protože snad za deset let už budete jen sedět u televize a nadávat na život? Blbost. Možná jste už slyšeli: Žij tak, jako by to měl být poslední den tvého života. To je podle mě taky kravina. Kdybych měl zítra umřít, nejdu dneska do práce, ale věnuji ten čas něčemu/někomu jinému. Tohle není poslední den mého života a žiju tak, jako bych měl žít dalších 50 let. A chci si ta léta náležitě užít a nejen těch následujících padesát, ale i ta léta nynější. Jak jsem psal. Dělám na svém snu a tím ho žiju. Ne žít tak, jako by to byl poslední den, ale spíš věnovat každému dni tolik pozornosti, jako by záleželo jen na tom jednom dni a ničem jiném, to je klíč.

Druhou pochybnost, kterou jsem si zapamatoval a chvíli o ní přemýšlel, byla narážka na workoholismus:

Když budeš takhle stále pracovat, nebudeš umět potom přestat.

No. Jak to bude samozřejmě nemohu vědět. Ale rozhodně se toho nebojím. Znám pár lidí, kteří milují svoji práci i v 50 letech, baví je a zdá se, že prožívají šťastný život. Ptal jsem se takto dvou podnikajících lidí, jestli by něco udělali jinak, zda by věnovali méně času práci na své firmě a více jiným věcem. A oba mi odpověděli v podstatě to samé. Že ne. Že budovat něco svého je baví. Co by prý udělali jinak je, že by si lépe vybírali zákazníky. Ty, se kterými si nerozumí, by více odmítali. Zajímavé je, že to odpověděli oba, nezávisle na sobě. To si zapamatuji. Souvisí to zase podle mě s tím znát hodnotu svého času a tím hodnotu své práce. A nenabízet ji jen tak, ale vybírat si, se kterými lidmi chci dlouhodobě spolupracovat a mít na paměti že když ta spolupráce prostě funguje blbě, raději přijít o klienta, ale ušetřit spoustu toho nejcennějšího, co máme a sice času (a pozornosti a energie).

Když budeš takhle pracovat stále, nebudeš umět potom přestat. Přestat s čím? Přestat s prací? A co se stane až člověk přestane pracovat? Jsem přesvědčen o tom, že práce znamená život. Lidé, kteří mají pro co ráno vstávat z postele a byť je to třeba jen nakrmení slepic, žijí šťastněji a mají smysluplnější život. Nemyslím si, že někdy v životě přestanu pracovat, ani bych to nechtěl. Jasně, "dovolené", cestování, pouze žití momentem, tam rozhodně budou, ale ne trvalé zřeknutí se práce, nemyslím, že by to někdo vůbec kdy chtěl. Stanu-li se finančně nezávislým, pravděpodobně výrazněji změním poměr práce u počítače ku práci na zahradě/na domě/ venku, ale pracovat budu stále, nebudu se ani nikdy snažit přestat. 

Nebo tím možná mohlo být myšleno: budeš mít už dost vyděláno, ale budeš chtít stále víc hmotných statků a nebudeš proto umět přestat pracovat. Toto vidím jako riziko pro většinu lidí. Zvýší se výplata, ok zvýšíme si životní standard. Nadstandardní prémie - šup koupit nový model mobilu. Spirála se točí a člověk nikdy nemá dost. Dost s tím. Já vím, kolik je dost. Mám více variant mého života z ohledu financí, bude-li se mi dařit dobře, průměrně, nebo hůře, ale rozhodně vím už teď, kolik je dost. A cokoliv nad dost bude sice příjemné, ale nebudu díky tomu zbytečně extrémně zvyšovat životní standard, protože vím, že dost je dost a když si člověk neřekne dost, nebude dost nikdy nic. Bacha na ty myšlenky jako: Až si koupím ten nový dům u jezera, tak budu šťastný. Až budu mít dost peněz na koupi nového auta, tak ... Až budu finančně svobodný, tak ... Nene, tak to nefunguje. Na stěně mám napsáno: Buďte šťastni teď, nebo nebudete šťastni nikdy. Mám to tam, protože sám si to také musím čas od času připomínat. Být vděčný za to, co máme, přesto ale šlapat nahoru za svoji vizí a užívat si tu cestu (It´s not the goal, It´s the journey). Takže abych to shrnul: díky fire vím, kolik je dost. Fire je cesta.