Na celý život!

"Řeknu ti něco, co už víš. Svět není jen samý slunce a duha, je to hodně zlý a drsný místo a i když jsi sebesilnější, srazí tě na kolena a nechá tě klečet, když to připustíš"

Kultovní scéna z Rockyho... Na konci článku sepsána celá řeč.

• V kostce tento článek (protože s Fire opět souvisí jen velmi málo):
  Nevedlo se mi v březnu a dubnu dobře a vzdělávám se v red-pill

Jaký byl můj březen a duben? Co si budem, občas dost na hovno. Hodiny ležení na posteli, čumění do stropu, přemýšlení, proudy myšlenek, které nikam nevedou, přemýšlení o minulosti a o budoucnosti, která se mi občas zdála bezútěšná a nesmyslná. 

Ale jak říká Rocky, nechá tě klečet, když to připustíš. Jen ty si za to můžeš, že si připustil, aby k tomu došlo a jen ty se můžeš z toho dostat. Prací na sobě. Utkvělo mi v hlavě, co řekl Pjér La Šéz: "Žádné dno neexistuje". Záleží, kdy si sám řekneš, že už dost.

Znovu jsem si uvědomil jednu důležitou myšlenku. Něco, co jsem si před sedmi lety slíbil sám sobě, ale v průběhu posledních měsíců a možná let jsem na to zapomněl. A sice (úplně jednoduché) uvědomění, že volbu být tou lepší verzí sebe sama musíme volit každý den, v každém okamžiku svého života. Znovu a znovu. Je jedno, co všechno jsme si už prožili, jakým peklem jsme si prošli, nakolik si myslíme, že je náš život po tom všem failu už k zahození, nebo naopak nakolik si myslíme, že jsme už dobří a za vodou.  Nezáleží ani na tom, kolik sebeskvělejších plánů o budoucnosti máme ve své mysli. Na tom nezáleží. Záleží jen na tom, jak si zvolíme že budeme jednat v daném okamžiku, jak budeme jednat v realitě. A uvědomění, že toto je závazek na celý život. Že nikdy v životě nepřijde moment, kdy už si můžeme dovolit přestat volit být v danou chvíli tou nejlepší verzí sebe sama. To neznamená produktivita 24/7. Ale znamená to jednat vždy v souladu se svým hodnotovým žebříčkem. Protože pokud bychom se vzdali schopnosti volby jednat účelně v realitě (účelně ve smyslu směřování života směrem, kterým bychom ho rádi směřovali), tak se vzdáváme života jako takového. Vyhnané do extrému to je volba mezi životem a smrtí. Volba, kterou volíme v každém okamžiku svého života. A po celý svůj život. 

Před sedmi lety jsem zažíval také těžší období. V tu dobu, nebo v době, kdy jsem se z něj vyhrabával, jsem si uvědomil, že práce na sobě je na celý život a rozhodl jsem se, že tou cestou chci jít. Celý život. To trvá. Nemyslel bych si, že k podobným trablům dojde znovu. Ale stalo se. A není náhodou, že to je opět po rozchodu. Historie se neopakuje, ale rýmuje. Takže, když už jsem se vydal na ten seberozvoj, bych si měl připustit, že je čas tvrdě začít pracovat na svých schopnostech navazovat a udržovat vztahy s ženami a na mém přístupu k nim. Upřímně - dřív by mi to osobně znělo asi divně. Pracovat na schopnosti navazování a udržování vztahů? To je nějaká blbost, ne? Prostě buď vždy sám sebou, buď upřímný a "rozdávej lásku". To bych na to asi sám sobě dřív řekl. Teď to s odstupem vidím i z jiného úhlu. Začínám se lépe orientovat v tom jak to funguje, nebo alespoň mi to začíná dávat více smysl. Chápu některé souvislosti a uvědomuji si některé chyby, které jsem dělal. Vzdělávám se. Učím se, zkouším, testuju. Red-pill - nauka o vztahové dynamice mezi mužem a ženou, analogie z matrixu, kde Neo dostává na výběr zvolit si pilulku modrou, která ho uvrhne zpátky do matrixu a on bude nadále žít svůj snad na pohled spokojený, ale nevědomý, život v matrixu, kde ale stále bude mít pocit, že mu něco uniká. A nebo si vezme červenou pilulku, která ho z matrixu probudí do sice drsného, ale pravdivého světa, který je více odrazem reality a který řídí sám. Beru tu červenou. Je to hořké. Měl jsem a mám dost vlastností "alfy", ale v hloubi sám sebe jsem byl blue-pilled. Stále jsem něco hledal mimo sebe. Bál jsem se. Bál jsem se samoty, bál jsem se uchopit agresi, bál jsem se projevit, co si myslím a jaký jsem. Byl jsem zvyklý dávat za středobod svého života ženu, nebo ženy. Točil se kolem nich můj svět a i proto se mi po rozchodu hroutili další životní pilíře. I v mých článcích před několika měsíci jsem psal věci, jako že nejvyšším cílem je zabezpečení rodiny a podobné. Já netvrdím, že je na tom něco špatného. Dál je to jeden z mých cílů a snů. Ale vím už, že tomu jednomu cíli neobětuji svůj život. Středobodem svého života jsem já a nikdo jiný. Věděli jste, že 50% manželství končí rozvodem a z toho 70% iniciují ženy? Je poloviční šance, že když se ožením s holkou, tak se rozejdeme. Wow. Takže je velmi důležité naučit se nebýt na ženách tak závislý. Ženy prostě přichází a odchází. Ale dost už keců o mých chybách.

Baví mě přemýšlet o souvislostech mezi finanční svobodou a redpillem a nalézám mnoho prvků, kterými se vzájemně velmi dobře doplňují, alespoň z mého pohledu. Těším se, že o tom v budoucnu napíšu.

Stejně jako před sedmi lety mě vydání se na cestu seberozvoje jako takového pomohlo zvednout se ze sraček, tak věřím, že red-pill by mohlo být něčím, co mi pomůže se do podobných sraček příště nedostat (nebo alespoň ne tak hluboko xD). Redpill, FIRE i seberozvoj, všechno to je celoživotní pouť a vzhlížím vpřed na všechny kroky, které mě na té cestě čekají. Fire je cesta.

Ještě pár obvyklých faktů ohledně března a dubna:

• utraceno pouze cca 8K za měsíc, nějaké dárky k narozeninám pro rodiče, jinak jsem neměl žádný větší výdaj
• pracovní morálka vychází na 8,2 h/den, tedy něco kolem 57 h/týden. 

A celý Rocky:

"Nemusíš tomu věřit. Kdysi ses vešel semhle. Zved jsem tě a řekl tvý mámě: Tohle dítě bude nejlepší na světě. Tenhle kluk bude lepší, než si dovedeš představit. A tys rostl a prospíval. Žasli jsme nad tebou. Každý den byl malý zázrak. Pak nastal čas osamostatnit se, vykročit do světa, sám za sebe. Jenže někde na tý cestě ses změnil. Nebyls sám sebou. Od lidí kolem sis nechal nakukat, že nejsi tak dobrej. Když bylo ještě hůř, začal si hledat vinu jinde, ve velkým stínu.
Řeknu ti něco, co už víš. Svět není jen samý slunce a duha, je to hodně zlý a drsný místo a i když si sebesilnější, srazí tě na kolena a nechá tě klečet, když to připustíš. Nikdy nerozdává tak tvrdý rány jako život. Ale nejde o to, jak inkasuješ, tady jde o to, kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš. Kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě. Jenom tak se vítězí. Chce to znát svoji cenu a jít houževnatě za svým, ale musíš umět snášet rány. A ne si stěžovat, že nejsi tam, kdes chtěl a ukazovat na toho nebo na toho že to zavinili. To dělají zbabělci a to ty nejsi, jsi lepší, pamatuj. Já tě budu mít vždycky rád, jsi můj syn, moje krev. Ale dokud nebudeš věřit sám v sebe, budeš živořit."