Nedělní otrok

Neděle je sobota, kdy už se nic neděje a nevede cesta do dálky. Neděle je prázdnota. A svoboda pro otroka.

Pokaždé v neděli večer cítím takový tlak. Protože si uvědomuji, že jsem stále tím otrokem, jak zpívá fixa. Možná právě to, že si uvědomuji, že existuje i jiná cesta, že neustále chození do práce jde nahradit i tím předčasným fire důchodem, tak to ve mně vyvolává tu tíseň. Možná kdybych se o fire nikdy nedozvěděl, možná bych k tomu přistupoval jinak, bral bych to chození do práce prostě jako samozřejmost. To vědomí toho, že k tomu existuje i alternativa je břemeno. Ale stejně jsem rád za to, že tu jinou cestu znám. Kdyby ne, bylo by to jako zavírat oči před problémem v domnění, že když o něm nebudu vědět, tak nebude existovat. Jako když jsme jako malí schovali hlavu do dlaní a mysleli, že nejsme tak vidět.

Znáte ten pocit, že když vás někdo k něčemu nutí, vyvolává to ve vás naopak odpor to udělat? Já bych klidně tu zahradu mami posekal sám od sebe, ale když se mi to třikrát místem zmíníš, už se mi do toho najednou tolik nechce. Asi taková vlastnost dělat si věci po svém, řídit si svůj život jak sám chci. Vždycky jsem byl takový. Když jsem byl malý a nechtělo se mi jet s rodiči k babičce a věděl jsem, že když to pouze řeknu, stejně mě s sebou vezmou, schoval jsem se v kumbále a i přes jejich volání počkal až prostě odjedou beze mě. Vždycky jsem byl trochu rebel.

Pocit, že zítra musím do práce jen proto, že zaměstnavatel počítá, že v pondělí ráno přijdu. A co kdyby ne?

V tom třeba obdivuji jak si to dokázal zařídit a vybudovat můj táta. Založil po revoluci malou firmu na sítotisk na trička a dělá v ní grafika. Má to tak, že může začít dělat, kdy chce a skončit, kdy chce (samozřejmě v mezích, když je hodně práce, musí dělat celý den). A hojně toho využívá. V létě vstává třeba v šest ráno, dělá do dvou a pak jede na  zbytek dne na kolo na výlet, třeba každý den v týdnu, když je hezky. Nebo naopak někdy dělá do dvanácti večer a druhý den spí do desíti. Já mám sice rád svoji rutinu, ranní vstávání, zvyky, ale tahle pracovní svoboda mi přijde skvělá. Mám ve svých 101 cílech "Svoboda v horizontu deseti dní". Znamená to pro mě mít práci, kde kdykoli se mi zlíbí tak můžu říct: seru na to a na týden jedu na výlet a nic zásadního se v práci, pokud se vrátím do deseti dní, nepodělá. Takhle nějak si představuji svoji práci po fire. Dělat si nějakých pár projektů rodinných domků ročně na sebe, dělat nepravidelně, kdy se mi to zrovna zlíbí. Občas si dát klasických osm hodin pár dní po sobě, občas dělat jen tři hoďky po ránu a sem tam to prostě zabalit úplně a někam vypadnout. Prostě nebýt otrokem práce, ani otrokem peněz, být svobodný. 

Na svém blogu to LivingaFI popisuje ještě extréměji. Přirovnává práci k vězení. Sice fajn vězení, kde se nosí bílé límečky a dozorci ti zpívají na dobrou noc, ale stejně vězení. Nachází podobnosti v tom, jak musíš trávit čas na jednom místě, jsi odměňován za dobré a trestán za špatné chování a jak tě to tam časem (jako ve Vykoupení z věznice Shawshank) institucionalizuje. "Nejdřív ty zdi nenávidíš, pak si na ně zvykneš a uběhne nějaká doba a jsi na nich závislý. To je institucionalizace."

Nechápej to špatně, už jsem to říkal a klidně zopakuju, práce ve stavařině mě baví (minimálně prvních pár hodin ve dni a ještě třeba navíc po kafi si vyloženě užívám). Baví mě rýsovat baráky, tvořit půdorysy, zamýšlet se nad problémy a řešit je. Neměnil bych to a je to ta cesta, ne její cíl, co nás činí šťastným. A tak nejlepším způsobem, jak se s tím chozením do práce nyní popasovat je nemyslet na to blbě použité přirovnání s vězením nebo otroctvím, zapálit se pro to, být v tom dobrý a najít zalíbení v samotné činnosti. Fire je cesta.