Nečekat

V podcastu Proti Proudu se Pavel Moric ptal Dana, co je první, co by ho napadlo, když by slyšel dva lidi na veřejnosti mluvit a jeden by říkal: 

"Tak hele, tak Martina už opravdu začala žít svůj vysněný život."

Co by napadlo tebe? Dej si chvíli na odpověď.

... (Mě by asi napadlo něco jako: "Hmm, chtěl bych Martinu poznat a zjistit něco o tom, jak vlastně žije a jak na mě působí")

Teenagery prý třeba přepadne zvědavost: "Co to je? Co to začala dělat? Řekni". Dospělý zase regulérně: "Závist." Někdo jiný zase: "Utopie. Utopie k nalákání na prodej knížek." 

A pak pokračuje. Prý nejhorší je, když na té cestě žití vysněného života jsme, ale neuvědomujeme si to. A to mi přišlo z celého rozhovoru jako nejzajímavější. Zopakuji. Nejhorší je, když člověk na cestě za vysněným životem/ na cestě vysněného života/ je, ale neuvědomuje se si to. 

Pavel umí skvěle používat přirovnání:

"Když máš ferari v garáži, furt o tom sníš, ale máš ho v garáži po dědovi a nevíš o tom, že tam je. To mi přijde jako: hej lidi, to bych vám přál, abyste na to brzy přišli."

To je přesně to, co občas potřebujeme. Zastavit se a uvědomit si: Tyjo, proč se furt tolik vytáčím? Proč mám mít pocit, že můj život je na prd? Co mi chybí k tomu, abych se cítil šťastně? Proč si více neužívám to, co se děje? Kam spěchám?

Ve mně tohle uvědomění vyvolalo touhu napsat o tom článek. Na chvíli se zastavit a znovu (už po několikáté na tomto blogu - nechci se opakovat, ale přesto mi to nedá) si uvědomit, že jsem na cestě k vysněnému životu a už to, už to, že jsem na té cestě, je vlastně ten vysněný život sám o sobě. To, že se k němu přibližuji, je ten vysněný život. Nikoliv finanční svoboda za X let. Nikoliv cestování a užívání si volného času potom. Ale už ta práce nyní, už to samo o sobě je ten vysněný život. Nikoliv cíl, ale cesta.

Nejhorší je, když je člověk na cestě za vysněným životem, nebo ho prožívá, ale neuvědomuje si to!

Neuvědomujeme si to často. Povinnosti nás pohltí. Ještě dodělám tenhle úkol, ještě stihnu tenhle termín, ještě odevzdám tenhle projekt, pak to bude klidnější. Nebude. Musíme se sami zastavit a naučit se užívat si i ten proces, jinak se z nás stanou stroje, které jen proplouvají životem od deadline k deadline. 

Abych řekl pravdu, mám teď fůru práce a nestíhám. A jsem z toho trochu ve stresu. Ale ten podcast ve mě vyvolal pocit: Sakra, ne až to všechno doděláš, ale už teď žij svůj vysněný život. Ta práce patří ke tvé cestě a přibližuje tě ke tvému cíli. Stres je zbytečný. Nebýt ve stresu z toho, že toho je na tebe moc a že nestíháš, ale můžeš si naopak užít každý jednotlivý projekt a práci na něm. Občas je potřeba zabrat a to mi celkem jde. Zároveň mě ale práce občas pohltí a já přemýšlím jen o tom, jak a kdy dokončím úkol a to mě stresuje. Je potřeba se občas trochu nadnést nad věcí, udělat si odstup, uvědomit priority, a pak se k práci vrátit s trochu jiným mindsetem -  ten záběr, který je potřeba udělat, nedělat jen proto, že je to nutné a že je to v check-listu, ale pro záběr samotný a maximálně si ho užít. Odstoupit a uvědomit si a říct si: "Já jsem na cestě svého vysněného života. Žiju ho! Tak co mi přichystáš, dnešku?

Uvědomit si, že to není tak důležité, jak se jeví a nestresovat se tím. Tim Ferris ve své knize Čtyřhodinový pracovní týden učí cvičení: "Nejhorší možná scénář, neboli Porazit strach = definovat strach". Co úplně nejhoršího by se vám teoreticky logicky mohlo stát, když něco neuděláte, nebo se naopak o něco pokusíte. Definovat své noční můry. Nestihnutí deadline, ztráta klienta, pokuta, penále, vyhazov, všechno to jsou dočasné, nikoliv trvalé životní změny. A nic z toho není katastrofa. Naopak když se nám podaří odstoupit a začít si proces zase užívat, přínosy jsou obrovské - nadšení do práce, zábava, užívání si přítomnosti a pocit žití, nikoliv jen přežívání při práci. Stačí se jen povznést a trochu si to všechno uvědomit. 

Nečekej. Tak zakončím tento článek. Nečekej na svůj vysněný život, ale žij ho. Fire je cesta.