I cesta může ...

Jak si tak spokojeně šlapu po své FIRE cestě, napadnou mě čas od času otázky. Myšlenky, možná znepokojující, o kterých chvilku přemýšlím, snad i pochyby. Položím si pak otázku typu: Žiju dost? Je to takhle správně? Šlo by to i lépe? Jak by to šlo lépe? Mohl bych žít lepší život? Opět se vracím k otázce: Nežiju náhodou moc v budoucnosti a málo nyní? Pavel Šíma říká, že když nesurfuješ na horní hranici svých možností, jsi pod svým limitem. Surfuju na horní hranici svých možností? 

Hehe. Baví mě čas od času zpochybnit sám sobě svoji cestu. Zpochybnit ji, abych vzápětí, když se nad tím znovu řádně zamyslím, sám sebe opět přesvědčil, že: ANO SAKRA! Přesně tohle je cesta, po které chci jít, protože přesně takle cesta mi dává smysl. A vlastně mě ta cesta sama hrozně baví! Proč?

Michal z LD mluvil o konceptu: Myšlení od bodu nula. Jedná se o položení si zásadní otázky, která ti pomůže se rozhodnout, zda v nějaké činnosti vytrvat - pokračovat, nebo přestat. Platí to pro rozmanité oblasti v životě, Michal o tom samozřejmě mluví v kontextu vztahů a případném setrvávání v nich (muži bývají ti pohodlní, co nechtějí změny, právě proto by však měli být odvážní a tzv. myslet od bodu nula). Jde o to položit si tuto otázku: 

"S informacemi, se kterými disponuji nyní, vstoupil bych do stejné situace znovu?"

Pokud to má fungovat, musíš najít odvahu a být k sobě stoprocentně upřímný. Zapudit hlas lenosti, hlas strachu, hlas pohodlí a komfortu. Když si upřímně odpovíš že bys do stejné situace už nevstoupil, pak je čas tuto situaci/činnost nejspíš ukončit a jít dál. Takže, když to tedy vztáhnu na mojí dosavadní krátkou půlroční cestu FIRE, ptám se: Vstoupil bych do stejné situace znovu? Omezoval bych stejně utrácení? Šetřil bych? Investoval bych? Pracoval bych stejně?

Hell yes! Rozhodně. Jak jinak? Pokud pominu nějaké radikálnější řešení, jako vycestování a žití v cizině (což ne, že by mě vůbec nic neříkalo, ale já chci teď spíš budovat - praxe na autorizaci, nabalovat sněhovou kouli investic, ... a intenzivněji třeba i dlouhodobě cestovat až později), tak se nabízí jen druhá možnost a to žití více konzumně. Kupování si více věcí, možná i méně práce a více chillu. Ale to mě neláká. Láká mě surfovat na horní hranici svých možností. Líbí se mi testovat sám sebe, co ještě zmáknu, kolik toho zmáknu. Líbí se mi, že díky FIRE si mnohem víc cením svého času a zkouším, jak ho můžu co nejlépe využít. Dobře. To už jsem psal dříve. Proč mě ale potom přesto, že říkám hell yes, občas napadnou ty otázky, o kterých píšu výše? 

Nalézám zde dva docela odlišné úhly pohledu na výhody a nevýhody následování fire.

Prvním je dlouhodobé směřování. Tady fire nabízí z mého pohledu spoustu benefitů a důvodů pro následování. Dává srozumitelný smysl, za co utrácet vydělané peníze. Smysl, proč je vůbec vydělávat a trochu se nad vyděláváním pozastavovat. Smysl, proč se trochu uskromnit a žít více šetrně a pozastavovat se i nad utrácením. Důvod, proč si víc cenit svého času. A vlastně vůbec otevírá existenční otázky, nad kterými se při pouhé postupné honbě za rodinou, domem, dovolenými a důchodem, často v životě jinak ani nepozastavíš. Je zajímavé hrát si s představou zcela nezávislého žití. Představovat si, že jsem úplně svobodný (což tedy samozřejmě z hlediska volby činů jsme všichni), a to včetně finanční svobody a promýšlet, kam budu dál směřovat svůj život bez zatížení závislostí a povinností. Zkrátka jako hlavní výhodu fire v kontextu long-term vidím ne to, že by šlo o nějakou finální destinaci, ale že ti to dává parádní nástroj ke směřování života.

Pak je tu ten druhý pohled na věc. Short-term. Každodenní prožívání chvil, to, jak reálně trávíme svůj čas a čemu věnujeme pozornost přes den. A zde vidím úskalí, kde je třeba zbystřit a dát si pozor. V příliš striktním následování fire se zde otevírá past. O co jde? Když to zobecním a zjednoduším, cílem člověka následujícího fire je minimalizace výdajů, maximalizace příjmů a tím i investic a brzký odchod do důchodu a trávení času pouze podle svého uvážení. Je to tak? Pokud bychom vzali čistě ekonomické hledisko pohledu na věc, tak možná. Ale reálně vůbec ne. Život není jen ekonomické hledisko. Jeho kvalita se neodvíjí od data, kdy "hitneš důchod". Jsou to spíš jednotlivé chvíle a jejich plné prožívání, jejichž souhrn pak tvoří dobrý život. Ekonomické hledisko ok, ale nikdy ne na úkor života. Past tedy vidím v tom, že člověk, který by byl příliš extrémně fire-orientován, by žil primárně pro vidinu brzkého odchodu do důchodu a život se pro něj stane jen jednotlivými dny, kdy si pouze hlídá, aby vydělal dost, investoval dost, šetřil dost a vůbec nežil přesmoc. Volbou slov přeháním, ale je důležité uvědomit si, že se zde bavíme ne o jednom roce, ale o dekádě. Je důležité vědět, že je to cesta, ne cíl. Zkrátka nebrat fire tak vážně. Udává směr, to je fajn, ale neposrat se z toho. Občas udělat výjimku a dopřát si, co chceš a ne méně jen kvůli excelu.

Před pár týdny jsem byl kamarádovi na svatbě. Ve jednu ráno jsme se drželi s partou kámošů kolem ramen a vyřvávali společně s kapelou: " ... I cesta .. může být cííííííl! " Texty Mňágy jsou nadčasové. A s tím cílem to vidím podobně i s fire. Fire dává směr. Orientační směr cílové destinace, do které asi tak míříš. Ale každý den si volíš, kam budou vést tvé jednotlivé další kroky. Někdy půjdeš přímo, někdy oklikou, občas se možná cesta stočí i úplně opačným směrem. Ale ty víš, kam míříš. Ať nemluvím tolik v metaforách, tak zkrátka: žij obdobně, jako bys žil, kdybys o fire nevěděl. Pouze spoř nějakou část svých peněz a občas se vědomě uskromni. Přemýšlej o tom, co kupuješ, zda je to pro tebe opravdu to nezbytné a zda ti to opravdu přinese tolik radosti a tolik ti to ulehčí život, nebo to tak úplně není. Přemýšlej o těchto věcech. A nechyť se do pasti. Občas prostě můžeš povolit otěže, protože víš, že se zase vrátíš ke svému původnímu směru a protože víš, že dlouhodobě směřování a to, kam převládá většina kroků je důležitější, než jestli ten příští krok bude přímo k cíli, nebo trochu oklikou.

Fire tedy není cíl, ale cesta (a I cesta může být cíl). A finanční svoboda je jen milníkem na té cestě. Kdo máte titul, nebo i třeba maturu, vzpomeňte si: jaké to bylo první den potom, co jste to úspěšně dokončili? Byl asi fajn pocit mít před sebou 4 měsíce prázdnin. Ale: změnilo vás to nějak od základů? Byli jste najednou jiný člověk? Byli jste díky tomu najednou šťastni? Asi ne. Možná vám super pocit za úspěšné dokončení vydržel pár dní či týdnů, ale jinak se nic až tak zásadního ve vašem životě nezměnilo. A s fire to bude stejně. Nebude to tak, že až budu mít na účtu 25 násobek svých ročních výdajů, že se něco změní. Budu to furt já. A pokud bych věnoval následující dekádu hlavně hnaním se za tím 25 násobkem, byla by to chyba. Je třeba si vychutnávat ten proces. Užívat si každý den a každý moment. Trávit volný čas prací, ale i volnočasovými aktivitami. Šetřit, ale i čas od času utrácet. Naučit se milovat skromný život a být na to hrdý! Milovat práci pro práci samotnou, ne pro výplatní pásku.  

Jak jsem to měl já? No, zažil jsem chvíli lehce i fire deprivaci. Úvodní mega nadšení se promítlo v mega plány. Hodně vysoké nároky na sebe sama. Mega plány pak ve zklamání z toho, jak těžké a možná zbytečné je to dodržovat a postupně ke drobnému snížení nároků na sebe sama. Za deprivaci však nemůže fire jako takový. Pouze já a můj přístup k tomu. Jsem rád, že jsem si tím prošel a zažil to. A myslím, že je to cenné i pro čtenáře. Mr. Money mustache začal psát blog v momentě, kdy dosáhl finanční nezávislosti. Popisuje převážně benefity fire a hezky se to čte. Já jsem začal psát blog +- 10 let před dosažením finanční svobody. A zaznamenávám zde i negativní věci, které mi fire přinesl, protože píšu otevřeně a patří to k tomu. Dobře, otázkou ale zůstává, co jsem se tedy naučil, jak to dělat lépe a jak pokaždé sám sebe znovu přesvědčit o tom, že fire je to pravé?

Důvody k přesvědčení, proč je fire to pravé, jsem psal výš. Zkrátka dává smysl té jinak pro mě nesmyslné honbě za bohatstvím v konzumním světě. Odpovídá přesně, absolutně a bez prostoru pro debatu na otázku proč a odpovídá na otázku kolik. Víte, co je zajímavé? Když jsem se bavil s lidmi z generace mého táty o fire, několik mi jich řeklo podobnou věc: "Jó, to jsou skvělé plány, taky jsem takové měl. Říkal jsem si, teď jako mladý zamakám víc a pak se už jen povezu. A ono to nějak nedopadlo, stejně makám teď ve 40, v 50 stále podobně hodně a peníze nikde." A já na to odpovídám: "To se mi nestane. Fire mi říká, kolik je dost. Kolik mi stačí. Kolik je to minimum, za které dokážu žít a kolik na to potřebuji našetřit." Fire je absolutní.

To je to dlouhodobé směřování. Druhou stránkou je dostatečné užívání si. To už je čistě individuální. Někdo má pocit, že bez dovolené do exotických míst 2 ročně nežije, někomu stačí každodenní procházka do lesa. Někdo potřebuje každou chvíli nový model telefonu a auta, někdo na tom vůbec nelpí. Šťastný život není to otázka peněz, ale určení si priorit a pak přibližování se jim prací. Je blbé vyšplhat na horu a pak až zjistit, že jsi chtěl vlastně vyšplhat na nějakou úplně jinou.

Mě osobně ten pocit, že žiju dostatečně dobrý život, přináší aktivity, které dělám ve volném čase + osobní seberozvoj. V únoru, když jsem fire začínal (pln nadšení) jsem pouze pracoval a v tom krátkém volném čase se víceméně "zaslouženě" válel. Retire early byla nejvyšší prioritou a všechny ostatní věci jsem odsouval do pozadí. Pak přišel pocit, že dost nežiju. Přirozeně. Pomohlo mi to, že jsem se začal mnohem víc soustředit na ten volný čas. Pracuji dost, ale trochu méně a zbývá čas na jiné aktivity. Gym, setkávání se starými přáteli, navazování nových kontaktů, psaní, vzdělávání, práce mimo počítač, ... Aby to bylo udržitelné, musí tam být balanc. Extrémy jsou fajn, sám je mám rád a čas od času s nimi experimentuji, ale nejde o dlouhodobě fungující schéma. Žiju kvalitněji, než kdybych fire neznal (díky tomu, že mám volného času méně, tak si ho více cením, sleduji, kam ho soustředím) a zároveň při dodržování fire principů se přibližuji svému milníku. 

Andrew Huberman zmínil v jednom ze svých videí tento experiment: Byla skupina dětí, které rády kreslily. Bavilo je to. Pak jim učitelé začali dávat za nakreslené obrázky odměny. Samolepky, hračky, bonbony,... A po nějaké době jim odměny zase dávat přestali. A děti přestaly kreslit. Už je to nebavilo. Předtím je to bavilo pro činnost samotnou. Dopamin se jim uvolňoval jen tím, že kreslí a tím je to bavilo. Pak si spojili kreslení s odměnou. Nějak nakreslím obrázek, to je ok, hlavně ale potom dostanu bonbon. Dopamin se jim uvolňoval odměnou, ne už samotnou činností. A když odměna zmizela, samotná činnost to už nemohla zpětně nahradit. Stejné je to s prací (a i s fire). Andrew říká, že se musíme naučit milovat tvrdou práci pro tvrdou práci samotnou. Naučit se mít rád ten proces. Ne odměnu. Odměnou je aktivita sama. Píšu, protože mě baví psát. Ne proto, abych měl další článek. Jasně, budu rád, že budu mít další článek, ale kdyby mě to nebavilo, nepsal bych. Následuji fire, protože mě to baví. Baví mě se rozmýšlet nad tím, zda tu věc opravdu potřebuji. Baví mě žít šetrně. Baví mě používat ty samé efektivní věci, které už sice několik let nejsou nejnovějším modelem, ale fungují skvěle a já nemám důvod je měnit. Baví mě radost z pocitu, že šetřím velké procento svého příjmu. Stejně tak mě baví občas si koupit něco "luxusního" a náležitě si to užít. 

Jasně, že se těším se na finanční svobodu. Ale není to tak, že díky finanční svobodě ze mě bude rázem někdo jiný. Budu stejný a budu žít podobný život. Proto je důležité užívat si cestu. Nedělat to pro finanční svobodu, ale pro proces. Ektor má v textu: "Nedělám to pro peníze, dělám to za peníze". Jo, prostě ho práce baví a nepíše pro peníze, ale píše a rapuje rád a za to dostává peníze. Nedělám fire pro důchod. Dělám fire, protože mě to baví. Cílem je cesta sama. Fire je cesta.