Vybrat si zasraně velkou televizi

Renton: Mít možnost vybrat si život, vybrat si práci, vybrat si kariéru, vybrat si rodinu, vybrat si zasraně velkou televizi, vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrickej otvírák na konzervy, vybrat si jídlo bez cholesterolu, zdravotní pojištění, pravidelný splátky úroků z hypotéky, vybrat si první dům, vybrat si přátele, vybrat si víkendovej vohoz v barvě kufru, vybrat si sedací soupravu na splátky v síti posranejch firem, vybrat si sám sebe a v neděli ráno žasnout, kdo do prdele seš, vybrat si dřepění na gauči a čumění na oblbující soutěže, co ti vygumujou mozek, cpát si do huby ty hnusný sračky z bister, zplesnivět, pochcávat se v ubohým domku a bejt pěkně na obtíž sobeckejm zmrvenejm spratkům, které si splodil, aby tě nahradili. Vybrat si budoucnost, vybrat si život. Ale proč bych měl něco takovýho udělat? Rozhod jsem se nevybrat si život, ale něco jinýho. A důvody? Žádný důvody nejsou. Kdo potřebuje důvody, když má heroin. (Z filmu Trainspotting)

Kašlu na heroin, na trávu, kašlu na chlast. Ale důvody chci. Proč. Proč se pachtíme za něčím. Proč máme pocit, že na nás někde venku něco čeká, co nám to štěstí zajistí. Že někde, někdo, něco, ale rozhodně ne my, je zodpovědný za množství štěstí v našem životě. 

O víkendu jsem dokoukal film o minimalismu Now is less. Vybrat si zkurveně velkou televizi. Jo, to je přece přesně to, co nás učiní šťastnými. Snažíme se zapůsobit na lidi tím, že si kupujeme nový věci, nový krámy do baráku, nový baráky. Snažíme se vyplnit v životě prázdno novými věcmi. Uděláme si radost novým mobilem. Myslíme si, že nás nové věci udělají šťastnými. A třeba jo, když jsem si koupil kolo, byl jsem naprosto nadšen a každá jízda se stala bezvadným zážitkem, byl jsem fakt šťastný jak krásně všechno šlape, přehazování bez jakéhokoliv zádrhelu, žádné zvuky z kola, žiletky řežou asfalt, bez obav z rychlosti, kotoučovky naprosto spolehlivé, stroj letí. 

Ale nepřehnat to, s těmi věcmi. Neorientovat na konzumování nových věcí svůj cíl vyděláváním. Nekupovat si nové věci sotva na to vyděláme (nebo i dřív), ale oceňovat i to, co už máme. Dneska všechno můžeme objednat přes internet a dovezou nám to až před dveře v rámci dní nebo i hodin. A to je pak lehké pouze klikat na nové a nové.

Na fire se mi vždycky líbila svoboda. Svoboda možností. Nechceš? Nedělej. Chceš? Dělej. Chceš být "bohatý"? Prostě se do toho víc opři. Chceš chvíli pouze být? Tak pouze buď. Líbilo se mi, že si můžeš vybrat různé cesty, kam tě to zrovna v životě táhne a dělat svobodná rozhodnutí. Pokud chceš dosáhnout FIRE dřív, trochu se omez a trochu víc makej. Když ti nevadí retirement později, tak si dej víc pohov. Upřímně - lákala mě i ta cesta vyššího standardu. Cesta, kdy brzy dosáhnu na retirement date, ale přesto zůstanu v práci, budu tak mít víc zdrojů příjmů a budu moct mít vyšší standard, než kdybych byl jen zaměstnaný. Ale včera, když jsem to dokoukal, napadla mě jediná otázka. Chceš mít "vyšší standart", nebo chceš být hlavně šťastný? A chápeš už konečně, že to spolu nesouvisí? Vyšší standard? Vyšší standard než co? Než kdo? Než soused? Máme štěstí žít v takové zemi, kde se většina z nás má lépe, než zbytek světa. Jo, zase porovnávání a nemusí to být vůbec směrodatné, ale chci říct: Vždyť se máme kurva dobře! Máme střechu nad hlavou, máme co jíst, čím jezdit, co obléknout. Je nutné se snažit o něco víc? Proč máme pocit, že nové věci nám přinesou více štěstí? Proč se musíme neustále porovnávat s ostatními? 

To není to samé, jako rezignovat. Není to o tom říct: k čemu se snažit dál, mám dost, stejně tím snažením jen zatěžuju ekosystém a spadnout do depresí a rezignace. Je to spíš o hledání hodnotných věcí a soustředění se na ně. A méně soustředění na věci nedůležité, banální, kterými jen plníme život a pak nezbývá prostor pro to důležité. Naučit se tyto od sebe rozlišit. Fire je cesta.